Není každý den posvícení

Jednou  se mi takhle stalo, že mi jakýsi člověk ve chvíli temna řekl:

"Já vím, že tu naději nevidíš, ale já ji pro Tebe vidím."

Napadlo mě najednou, že je to vlastně jen můj úhel pohledu. Že svět není černý, ostatně vždyť mnoho lidí ho jako temný neprožívá. Viděla jsem hrát si štěňata , a smát se děti, a svítit slunce a vrnět kočku na gauči...

Ale nic z toho jsem necítila. 

Je to zvláštní, vidět krásu, vnímat ji, ale nebýt schopna ji prožívat.

To moje temno, jak mi najednou doklaplo, bylo jen moje vidění situace. Moje vnímání reality. 

Svět je pořád stejný, to jen my se na něj díváme pokaždé z jiného úhlu.

Když jsem pochopila, že ze světa dobrovolně sama neodejdu, a všechny mé chabé  pokusy o to byly jen lechtáním, vlastně mi nezbylo nic jiného, než se s tím smířit a prostě přežít. Když už tady být musím, tak prostě budu, no. A nebudu to ztěžovat sobě i blízkým. Když je mi hnusně, píšu. Píšu v noci, ve dne, píšu hrozné věci. Pak je obvykle spokojeně spálím, a s tím papírem pálím i ty své temné démony, které jsem tam psaním vložila...taková malá hra. Taková pohádka. Chci věřit na pohádky.

 Chci věřit, že budu zase šťastné štěně, smějící se dítě,  a vrnící kočka... věřím, že to všechno už jsem, jen to ještě neprožívám.